Leonid Vitalievič Kantorovich

Leonid Vitalievič Kantorovič (používá se rovněž přepis Kantorovich) se narodil 19. ledna 1912 v Petrohradě. Oženil se v roce 1938, jeho manželka Natálie byla lékařkou, syn i dcera pracovali v oblasti matematické ekonomie. Zemřel v Moskvě 7. dubna 1986.

Již jako osmiletý projevil hlubší zájem o přírodní vědy, ve 14 letech se stal studentem matematiky na Leningradské universitě (1934 profesor, 1935 doktor věd), kde se ve druhém ročníku aktivně zapojil do špičkového teoretického výzkumu. Přelom 20. a 30. let XX. století byl mj. poznamenán bouřlivým rozvojem tzv. funkcionální analýzy, jež si postupně získala postavení jedné ze základních disciplín moderní matematiky. Významnou měrou se na tomto rozvoji podílela proslulá leningradská matematická škola, do jejíhož čela se rychle zařadil mladý L. Kantorovič. Funkcionální analýza se stala jedním z výchozích bodů jeho rozsáhlého rozvětveného celoživotního vědeckého díla.

Kantorovičovy první práce se dotýkaly problematiky operací na projektivních množinách a měly zcela teoretický charakter. Ve svém vědeckém vývoji se Kantorovič postupně dostával k „aplikovanějším“ otázkám, nikdy však nepřerušil aktivní kontakt s nejabstraktnější matematickou teorií.

Ve věku 23 let měl již za sebou celou řadu významných prací z funkcionální analýzy, variačních metod, numerické matematiky. Ve 40. letech se soustředil na problematiku propojování funkcionální analýzy s numerickou matematikou, publikoval četné práce z oblasti aplikované matematiky a teoretické mechaniky. Byl však také spoluautorem monografie z oboru „čisté“ funkcionální analýzy a v 50. letech se podílel na vypracování učebnice funkcionální analýzy, jež je dodnes populární. Ani v dalších letech se proud ryze matematické Kantorovičovy produkce nezastavil, počínaje 60. lety se k němu připojily také práce z oblasti programování a konstrukce algoritmů pro samočinné počítače.

Výzkum v oblasti ekonomie zahájil L. Kantorovič víceméně náhodně ve 30. letech, kdy se jako konzultant-matematik zapojil do řešení praktických výrobních problémů. Klíčovým výsledkem, k němuž v rámci tohoto výzkumu dospěl, je to, co je dnes označováno jako úloha lineárního programování. Základní teoretické myšlenky a algoritmy lineárního programování uveřejnil v brožurce „Matematická metoda plánování a organizace výroby“ v roce 1939.

Stěžejní Kantorovičova práce, dotýkající se optimalizačních metod v ekonomii, vyšla v roce 1959 a stala se jednou ze základních učebnic pro sovětské ekonomy. Na úlohy typu lineárního programování, v nichž formálně jde o získání maximální hodnoty lineární funkce, definované na množině proměnných reprezentujících výstupy za podmínky, že tyto proměnné splňují řadu lineárních nerovností, vyjadřujících omezenost zdrojů (vstupů), navázal L. Kantorovič ve 40. a 50. letech četnými výzkumy věnovanými algoritmizaci různých typů optimalizačních ekonomických úloh.

Skutečnost, že matematik L. Kantorovič se stal také ekonomem, by bylo nesprávné vidět v tom, že dokázal úspěšně „algoritmizovat“ úlohy, vznikající v hospodářské praxi. Podstatné jsou obecnější implikace jeho práce, umožněné jeho mimořádnými schopnostmi výstižně formalizovat ekonomické problémy a adekvátně interpretovat relevantní matematické výsledky. L. Kantorovič však nezůstal jen u optimalizace dílčích úloh, snažil se též uplatnit vyvinuté optimalizační procedury a principy na úrovni celého národního hospodářství.

L. Kantorovičovi se dostalo nejvyšších ocenění za jeho výsledky v ekonomickém výzkumu jak v SSSR, tak na mezinárodní úrovni, jeho cesta k těmto poctám však nebyla lehká a obhajoba a prosazování vědeckých prvků v procesu řízení si vyžádalo hodně úsilí.